O úmrtí Boženy Ivanové informovala Československá obec legionářská (): Božena Ivanová se narodila 18. května 1927 v Praze Marii a Antonínu Koutným. V době velké hospodářské krize na přelomu 20. a 30. let 20. století našel otec Antonín práci v Sovětském svazu a odstěhoval se. Nakrátko se vrátil zpět do Československa, byl politicky aktivní a v roce 1932 byl obviněn za pobuřování a hrozilo mu pět let odnětí svobody. Společně s manželkou Marií tak ještě před přelíčením odjeli do Německa a odtud znovu do Sovětského svazu. Přitom použili pasy svých přátel, Anny a Josefa Fialových, a v dalších letech pak tato jména používali. O rok později je v doprovodu babičky následovala i jejich dcera Boženka, která cestovala na pas Věry Fialové. Fialovi (Koutní) se usadili v ukrajinském městě Luhansk, kde je v roce 1941 zastihla zpráva o napadení SSSR nacistickým Německem. Podnik, ve kterém otec pracoval, se přeorientoval na válečnou výrobu a produkoval tanky. Kvůli postupující frontě byly výrobní linky a rodiny zaměstnanců evakuovány za Ural do Omska a později Alma–Aty. Tam se otec dozvěděl o formování československé vojenské jednotky na sovětském území a odjel do města Buzuluk, kde se stal jejím příslušníkem. V srpnu 1942 jej následovaly i manželka s dcerou Boženou. Vzhledem k jejímu nízkému věku, bylo jí pouhých patnáct let, pokračovala v přerušené školní docházce a v roce 1943 absolvovala zdravotnický kurz. Dne 4. ledna 1944 se dočkala odvodu do československé zahraniční armády a stala se příslušnicí náhradního praporu. Po příjezdu do města Jefremovo se stala příslušnicí 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR, nejdříve u štábní roty, později u 1. praporu. Na počátku března 1944 se dostala do skupiny osmnácti žen, kterým byl povolen paradesantní výcvik … Další informace na webu .

Dne 17. 2. 2017 přinesly ParlamentníListy.cz v rozhovoru s paní Boženou Fialovou–Ivanovou informaci, že výtvarník David Černý jí řekl, že kdyby jí nebylo tolik let, tak by jí za její politické názory rozmlátil pusu (). Za jaké názory by chtěl D. Černý paní B. Ivanové „rozmlátit pusu“? Druhou světovou jsem prošla dvakrát. Z Luhansku na Ural a pak zase zpátky. Viděla jsem, co to všechno obnáší. V osmnácti jsem si myslela, že další válka už být nemůže, a podívejte se. Je mi skoro devadesát, a zabíjí se čím dál víc. Luhansk mi rostl před očima. Teď, když to někdy vidím v televizi, bych brečela. Na Ukrajině je hlad, lidi odtamtud utíkají. Na koho čekají, na Američany? Je mi z toho špatně, jak se lidi pořád nedokážou domluvit. Zbraně se stále vyrábějí, někdo na tom bohatne a musí se to někde vystřílet. Proto se pořád válčí.

A nejvíce musel Černého rozzuřit následující názor: Kdyby se posadil do zeleného tanku a projel s ním frontu z Ruska do Berlína, tak má plný gatě, hnědý kaliko. Ale teď je frajer, v míru, takže přemaluje tank, co stojí jako památník na náměstí, na růžovo. To je úcta k těm, kteří projeli válkou a v tom tanku umírali? Černý mi jednou řekl, že kdyby mi nebylo tolik let, tak mi tu pusu rozmlátí. Hrdina! Zapadá to do dnešních názorů, že my staří sem nepatříme. Odcházíme, to je pravda, a žijících je nás málo. Až to ukončíme, začne nový svět bez vzpomínek.Davidu Černému je o čtyři desítky let méně (narozen 5. prosince 1967). Takže o zkušenostech paní Ivanové nemůže vědět nic. Neprožil je.

Lidem jako D. Černý vlivem stupidních ideologických schémat nikdy nedošlo, že nebýt osvobození Československa v r. 1945 od nacistické okupace převážně Rudou armádou tehdejšího Svazu sovětských socialistických republik (SSSR), na kterém se i paní Božena Fialová podílela – tak by ani nebyli na světě. David Černý je ryzí hrdina – na devadesátiletou babičku si dovolil, a demokrat – názorový nesoulad se přece řeší rozmlácením úst. Tak může myslet a chovat se jen morální mrva; jinak česky hnůj. Rádoby umělecká díla dotyčného přesně vyjadřují stav jeho duše.